napsala Anna Eichinger | září 24, 2014 |  přeložila: Hana Florianová
Dnes půjde o „Magic Button“ který odstraní všechny problémy drezurního ježdění. Ten leží – překvapivě – v hlavě jezdce. Člověk může skutečnosti přikrášlit, nebo si také říct, kde je pravda: Problém sedí vždy v sedle. K vyřešení můžeme tedy sestoupit nebo se zamyslet, proč vlastně chceme drezuru jezdit!

Proč jezdíme drezuru?

„Nechce se uvolnit, je tak zatuhlý a vysedět se už taky nedá“. Když člověk poslouchá nářky některých jezdců, které jsou spojeny s požadavkem – ten kůň to přece MUSÍ umět, pak nutně vyvstane otázka: Když to není hezké a necítí se u toho dobře – proč to tedy vlastně člověk dělá?

V zásadě dnes ježdění není nutností. Je to naše potěšení a volný čas. Bohužel ale výpovědi mnohých jezdců tomu nenasvědčují.
Je jednoduché ukázat prstem na jiného. Proto budu vyprávět tento příběh z mého pohledu. Před deseti lety jsem také chtěla něco „umět“. Chtěla jsem umět letmé přeskoky nebo piafu. Prezentovat koně v pěkném držení těla a získat si úctu za své schopnosti. Své schopnosti jsem si přisuzovala za skutečnost, že jsem již deset let (něco) pracovala a zažila s koňmi.
Když jsem jezdila „drezuru“, pak měl ohlas z ochozů důležitou váhu. Ale pro koho vlastně jezdím drezuru? Nějak šlo pořád o ty druhé, ne však o koně.

Drezura je tu pro koně…

Jak Bent Branderup rád říká:
„Drezura je tu pro koně – ne kůň pro drezuru“
Dnes můžeme trávit čas s našimi koňmi příjemně – a jako uvědomělí jezdci jezdíme drezuru PRO koně! Protože i ten, kdo chce jenom na vyjížďky, potřebuje pro svého koně smysluplnou gymnastiku – protože jednoduše jenom sedět „nahoře“ a procházet se na dlouhé otěži bude mít málo smysl!
Bez dostatečného tréninku, který posílí celé koňské tělo a pomůže koni najít rovnováhu, nemůže žádný kůň nosit svého jezdce bez úhony. Zde je potřeba zmínit důležitost narovnání koně i práce s koněm rovnoměrně na obou stranách.

V dnešní době je zakázáno se učit?

Cesta je cíl – to se říká tak lehce. Ve skutečnosti zažívám často netrpělivost a někdy i neporozumění vůči koni. Některé věci se přece dají „přejezdit“, nebo ne?
Pro Françoise Robichona de la Guérinièra, který vedl roku 1751 královskou stáj v Paříži, bylo cílem výcviku vychovat systematickou prací jezdeckého koně, který je klidný, ohebný a poslušný, příjemný v jeho pohybech a pohodlný pro jezdce. Alois Podhajsky se k tomu v roce 1965 vyjádřil kriticky:
„Bohužel musím v posledních desetiletích konstatovat politováníhodný úbytek teoretických znalostí; ve všech oborech jezdectví přibývá v děsivé míře povrchnost“.
Oproti  Guérinièrovi má spousta dnešních jezdců  úplně jiné cíle: Ohebností bylo myšleno shromáždění a to zcela určitě mělo smysl! Klid je očividně druhořadý. V dnešní době někdy vidíme, jak koně, kteří jsou úspěšní v závodním sportu, přivádějí k vyhlášení vítězů dva ošetřovatelé, nebo rovnou jezdec přijede na jiném klidnějším koni, který zvládne projet kolečko pro vítěze. A pohodlnost také zřejmě už nehraje roli. Člověk si to dokonce i rád ztěžuje, protože jsou módní spektakulární pohyby, které ani lidská pánev nedokáže vysedět. O jezdeckém umění víme málo, ale zároveň máme v hlavě obrazy, které CHCEME pokud možno HNED, OKAMŽITĚ, aniž bychom znali cestu, napodobovat.
A co je obzvlášť smutné: Někdy mám pocit, že spousta jezdců se o cestu ani nezajímá a spoléhá se raději na pár vysvětlení, nad kterými se ani nezamyslí.

Když se nějaký cvik nepodaří, pak se opakuje stále dokola. Nuno Oliveira doporučil sice také spoustu opakování, ale řídil se přitom krédem „Méně je někdy víc, hodně chval“!
Schopnosti koně mohou být vylepšeny každodenním sice kratším, ale o to cílenějším tréninkem. Pro Benta Branderupa stojí radost a motivace na prvním místě:„Mám radost z ježdění pouze tehdy, když se koně spolu se mnou dokážou radovat ze svých schopností. Proto se pokouším od samého začátku vzbudit v koni zájem o naší práci, která se stane jeho životní náplní. Nikdy byste neměli přestat sledovat, jestli má Váš kůň radost ze společné práce“.

Co když ztratíme radost?

Třeba si klademe špatné cíle? Třeba chceme příliš mnoho?

Pár zásad pro znovunabytí radosti:
Výdrž: Co nefunguje dnes, bude fungovat možná zítra. Člověk by neměl být příliš netrpělivý ani sám se sebou!
Otevřenost: Třeba pomůže pohled z jiného úhlu nebo nejlépe rešerše v starých dílech. Když narazím na problém a dojdou mi nápady, ráda se vracím ke Gustavu Steinbrechtovi v jeho „Gymnázium koně“
Trpělivost!
Skončit v pravou chvíli: Někdy je nejlepší skončit v nejlepším! Právě v tu chvíli se jezdec i kůň učí nejvíc!
Vzory: jezdecké vzory formují a školí!

Jezdíme drezuru tedy pro koně. Když to nepřináší radost, pak je v zásadě něco špatně. Zázračné řešení použitím „kouzelného tlačítka“ nebo pomocných otěží atd. NEEXISTUJE. Kdo chce jít jednodušší zkratkou, je prostě na špatné cestě.
Bent Branderup zdůrazňuje, že koně nemusíme nic učit. Můžeme si ale požádat o to, co koně od přírody v sobě nosí a mohou předvést!
Když chceme tedy jezdit bez námahy, pak musíme v první řadě zdokonalovat sami sebe a vyměnit si role: Ne my učíme koně, ale koně učí nás!

signature2

Pin It on Pinterest

Share This

Diesen Beitrag teilen

Teile diesen Beitrag mit Freunden!

Shares